Holocaust je termín řeckého původu,označuje v Bibli "zápalnou oběť". Nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel jako první užil tohoto slova v přeneseném smyslu. "Zničením ohněm", "úplným zničením" se přitom míní persekuce a vyvraždění evropských Židů. Náboženské souvislosti, které tento pojem vyvolává, však mnozí Židé odmítají. Pro židovskou tragedii za 2.světové války se proto užívá i hebrejského biblického slova "šoa", jež znamená záhuba, zničení, zmar. V cynické terminologii nacistického Německa se proces vyhlazení Židů nazýval "Endlosung der Judenfrage" neboli "konečné řešení židovské otázky". Uskutečněním tohoto programu byl Hitlerem pověřen říšský vůdce SS a šéf německé policie Heinrich Himmler. Šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinhard Heydrich vypočítal, že plán se vztahuje na 11milionů Židů.
Dne 19.10.1941 bylo určeno místo pro internaci protektorátních Židů - posádkové město Terezín nedaleko Litoměřic. Byly zde k dispozici rozsáhlé ubytovací prostory - kasárna,město také mělo původní opevněni - pásy bašt (šancí), izolující je od ostatního okolí. V nedaleké Malé pevnosti se nacházela policejní věznice pražského gestapa s početnou posádkou SS. První transport do Terezína odjel 24.11.1941. 342mladých mužů různých profesí mělo připravit prostředí. Než to však stihli udělat, přijížděly od 30.11. další pravidelné transporty většinou o 1000 účastnících.
Vězni byli ubytováni v kasárnách, muži a ženy zvlášť. Vzájemně se nesměli navštěvovat. Objekty mohly opouštět jen pracovní kolony pod dohledem stráží. Brány střežilo četnictvo. S místním obyvatelstvem se vězňové nesměli stýkat.Nařízením z 16.2.1942 byla městská obec Terezín zrušena a obyvatelstvu bylo přikázáno se do konce června vystěhovat. Od června 1942 přijížděly transporty z Německa, Rakouska, později z Holandska a Dánska. Mnozí z nich si mysleli, že o ně bude dobře postaráno a zaplatili předem celým svým jměním. Ve městě, kde žilo před válkou okolo 7000 obyvatel, bylo více než 40 000 vězňů, nejvíce pak v září 1942 - 58491 osob.
Lidé leželi na zemi nebo na třípatrových palandách na půdách i ve stájích. Zavazadlo, které si směli vzít do transportu, smělo mít jen 50 kg včetně pokrývek. I o to byli většinou po příjezdu připraveni. Špatného jídla bylo velmi málo. Pracovní povinnost byla od 16 do 65 let, často však pracovaly i dvanáctileté děti. Týdenní pracovní doba byla kolem 60 hodin, někdy i přes 100 hodin.Vězni pracovali v oborech zajišťujících chod ghetta a také při výrobě různých předmětů pro německé velitelství nebo stát. Hygienické podmínky byly katastrofální, byl nedostatek vody, zdravotní péče byla nedostatečná. Šířily se infekční nemoci, vězni byli vyhladovělí a vysílení. Prudce stoupala úmrtnost. V létě 1942 umíralo kolem sta vězňů denně. Mrtví byli pohřbíváni zprvu do země, od září 1942 bylo uvedeno do provozu krematorium. Papírové urny byly ukládány v šancích, v listopadu 1944 byl na příkaz nacistů vysypán popel do Ohře. Terezín byl průchozím táborem, jeho vězni byli likvidováni na místech, kam byli odváženi. Pouze v počátcích zde bylo popraveno oběšením 16 vězňů. K trestu stačilo zaslání dopisů rodičům domů. Snahu o vybudování plynové komory, o což se nacisté pokusili počátkem roku 1945, již nestačili realizovat. Táboru vládlo velitelství SS. V čele ghetta stála Židovská rada starších z řad vězňů. Veškerá činnost se řídila příkazy nacistů.
Mezi vězni bylo okolo 12 000 dětí, 207 dětí se zde, přes přísný zákaz, narodilo. Starší děti bydlely odděleny od rodičů v dětských domovech, kde bylo tajně organizováno vyučování. Děti vydávaly ilegální časopis "Vedem" v jediném exempláři, ze kterého se předčítalo. Děti také kreslily, psaly deníky, básně, hrály divadlo - dětská opera Brundibár (autorem hudby byl Hans Krása) je proslulá v mnoha zemích. Dochovalo se přes 4 000 dětských kreseb z hodin kreslení, které vedla rakouská malířka, která emigrovala do Čech Friedl Dicker - Brandejsová. Převážná většina dětí však v Terezíně zahynula. Vězni nevěděli nic o cílech transportů, ani o poměrech, které je čekaly. Přesto neradi odjížděli do neznáma. Strach z povolání do transportu, bolest nad odjezdem příbuzných a přátel byly jedním z podstatných rysů života a psychického strádání obyvatel ghetta. Cílem byla ghetta v Rize, Varšavě, vyhlazovací tábory v Treblince, Chelmnu, Malém Trostinci a v oblasti polského Lublinu. Většina účastníků zahynula během cesty nebo krátce po příjezdu, často byli během cesty postříleni.26.10.1942 odjel první transport do Osvětimi, kde byli vězni povražděni v plynových komorách včetně všech matek s dětmi. V noci z 8.na 9.3.1944 zde došlo k největší hromadné vraždě československých občanů za 2.světové války - 3 700 účastníků transportu bylo posláno do plynových komor.
Po odjezdu posledního transportu z Terezína zde zůstalo 11 068 vězňů, většinou starších lidí a z toho jen 400 práceschopných mužů. Nacisté tušili porážku a chtěli Terezín využít jako "vzorový" židovský tábor. Proto opět doplnili počty vězňů vysílenými lidmi z likvidovaných táborů. Do ghetta i na Malou pevnost byla zavlečena epidemie skvrnitého tyfu.
Terezín byl osvobozen 8.5.1942, repatriace vězňů skončila v srpnu 1945.
Terezínským ghettem prošlo na 140 000 vězňů z nich takřka 74 000 českých Židů. Přímo v ghettu zemřelo 34 - 35 000 osob.
Na východ jich bylo deportováno 86 934, z nich se vrátilo 3 097. Osvobozeno bylo 17 000 vězňů.

Barbora Tučková